Dovol svému vnitřnímu světlu zářit.... na Blog.cz

Dokud nenecháš malé dítě počínat si samostatně, samo jíst, chodit, oblékat se, psát, kreslit, samostatně se projevovat, nikdy se nerozvine, nestane se nezávislým a nebude schopno stát na vlastních nohou a dělat vlastní rozhodnutí. Musíš stát v pozadí, nechat ho dělat chyby a dát mu dost času ke zvládnutí toho, co se učí. Musíš být velmi trpělivý, čekat a přihlížet, bez ohledu na to, jak moc tě láká splnit úkol za dítě, abys ušetřil čas. Otevři oči a uvědom si, že život je jako školní třída a ty se stále něčemu učíš. Jak často musím Já stát v pozadí a velmi láskyplně tě sledovat, jak tápeš a namáhavě bojuješ se životem, a tak získáváš životně důležitou lekci, lekci, kterou nikdy nezapomeneš, jakmile ses ji jednou naučil a zvládl! Mám nekonečnou lásku a trpělivost.

Čím to, že v době, kdy naše civilizace dosáhla takového pokroku, je mezi námi tolik strádajících a nešťastných lidí? Čím to, že v době, kdy naše konzumní společnost disponuje takovými možnostmi a prostředky k uspokojování potřeb lidí, je tak těžké najít skutečně šťastného a spokojeného člověka? Čím to, že v době, kdy o nás mohou pečovat různí specialisté, od kadeřníků, masérů, finančních poradců, až po učitele, lékaře a osobní terapeuty, je tolik lidí zakomplexováno pocity marnosti a frustrováno stresem a strachy nejrůznějšího původu? Proč jsou i naše děti neposlušné, nešťastné, nemocné a agresivní? Vždyť zdravotnictví je na tak vysoké úrovni a obchody jsou plné zboží. Proč druh homo sapiens sapiens, tak hrdý na svou údajnou moudrost a vyspělost, čelí stále větším problémům kvůli svému nerozumu a krátkozrakosti?

Jean Liedloffová se nechala zlákat jihoamerickou džunglí a vydala se na expedici do Venezuely, kde se setkala s indiány a byla velmi překvapena tím, jak tito lidé, žijící "primitivně" jako v době kamenné, jsou plní pohody, radosti a energie. Tato zkušenost jí natolik oslovila, že se do džungle ještě čtyřikrát vrátila a dlouhodobě pobývala mezi Yequány, kteří ji přijali mezi sebe, a studovala jejich způsob života. V knize Koncept kontinua pak popisuje výsledek svého pozorování.

Při studiu života prostých domorodců ji udivil fakt, že jejich děti jsou na jednu stranu velmi živé, veselé, samostatné a sebejisté, ale také vyrovnané, poslušné, ohleduplné a naprosto postrádají agresivitu. Po vyhodnocení svých poznatků dospěla k závěru, že odpověď je třeba hledat v naprosto rozdílném přístupu k dětem a k jejich výchově, a obzvláště v péči o miminka.

My, lidé v takzvaném civilizovaném světě, máme na výchovu rozličné teorie a systémy. Rady, podle kterých se řídíme, hledáme u svých rodičů, psychologů a v odborných publikacích. Už jsme téměř zapomněli na to, že i uprostřed města jsme stále součástí přírody, že náš původ stále zůstává v přírodě - ve světě přirozených instinktů a základních životních potřeb. Evoluce nás vybavila spoustou přirozených mechanismů, avšak hlas naší intuice, který nás má v péči o dítě vést, je to poslední, co by nás napadlo poslouchat.

Tolik se bojíme, abychom naše potomky nerozmazlili, že jsme ochotni ignorovat jednu z jejich nejzákladnějších potřeb - být první období života neustále u své mámy. Ne v postýlce, ne v kočárku, ale v jejím náručí. Novorozené dítě potřebuje cítit teplo a lásku své maminky. Jen tak může být přechod z prenatálního období (v bezpečí lůna) do postnatálního období života harmonický a bez traumat.

Jako právě narození malí bezbranní tvorečkové potřebujeme cítit, že v tomto novém světě nejsme sami, opuštění, toužící, ale že jsme součástí celku, milovaní a v pořádku takoví, jací jsme. Podíváme-li se do zvířecí říše, na naše nejbližší sousedy - opice, ty svá novorozená mláďata nosí neustále všude s sebou až do té doby, než se sama pustí své matky a začnou zkoumat svět.

Podle Jean Liedloffové právě tomto prvním období života, kdy nejedna matka často nechává své miminko plakat ve své postýlce kvůli obavě, aby ho nerozmazlila (ačkoliv jí z toho bolí u srdce a intuice křičí, že toto není správné), nebo se bojí kojit podle potřeb dítěte a místo toho kojí podle přesně daného harmonogramu, vzniká příčina řady později již těžko napravitelných problémů. Na tuto extrémní situaci, kdy matka nevyslyší potřeby svého dítěte, totiž evoluce žádné mládě v přírodě nepřipravila. Děťátku tak chybí přirozený mechanismus, kterým by se s neočekávanou situací (z hlediska evoluce) vypořádalo.

Yeguánské matky, které stále věří svým vlastním instinktům, své děti nerozmazlují tím, že by se staly středem pozornosti a celý den byl naplněn jen péčí o ně. Nosí je však neustále všude s sebou - dítě drží v náručí nebo v šátku, dávají mu pít mléko, kdykoliv to děťátko samo vyžaduje, a při tom vykonávají všechny činnosti jako dříve. Žijí normálním pestrým společenským životem hodným inteligentního lidského tvora a ne naprosto izolovaným životem osamělé matky v domácnosti. Děťátko má na jednu stranu neustálý pocit bezpečí, klidu a míru u své matky (podobně jako v prenatálním stavu) a zároveň všechno dění pasivně sleduje a dostává se mu ohromného množství podnětů, které jsou pro něj velice důležité. Navíc tím, že je matka s děťátkem při své denodenní práci v pohybu a různě s ním manipuluje, se dítě dostává do rozličných poloh a neočekávaných situací, čímž se jeho tělíčko i psychika připravují na další fáze vývoje.

Yequánské děťátko opouští náruč své matky přibližně šest měsíců od narození. Nezná zoufalý osamocený pláč ve své postýlce, zná jen úžasný svět plný podnětů a maminku, která je tady vždy, když jí potřebuje. Tím, že je dosyta nasyceno blízkostí své matky, je půlroční miminko daleko odvážnější, samostatnější a sebejistější a je dokonale připraveno zkoumat svět kolem sebe. Netráví už tolik času s matkou ale hlavně s ostatními dětmi, přičemž matka je neustále k dispozici, když ji děťátko potřebuje.

Koncept kontinua je kniha, která má lidem v naší civilizaci hodně co nabídnout. Toto dílo není návodem k životu, ale může být bránou k pochopení sebe i druhých. Přináší odpovědi na mnohé otázky a zdaleka se neomezuje jen na to, jak se chovat k novorozencům. Je to ucelená a velmi inspirující studie fungování zdravé a vyrovnané společnosti, která sice nemá počítače, pračky a ledničky, ale lidé tam žijí s pocitem naplnění a radosti. Mají chuť pracovat, nemají potřebu sobě, nebo okolí dokazovat svoje kvality a schopnosti, protože je netrápí komplexy a pocity nemilovanosti a opuštěnosti, které jsou tak hluboce zakořeněné v duších moderních civilizovaných lidí.

Zdravý člověk si velice dobře uvědomuje a respektuje své vlastní potřeby, stejně tak má přirozený respekt k potřebám a suverenitě druhého. Není hnán touhou druhé měnit, opravovat, nutit kohokoliv k čemukoliv, co on sám nechce. Bytostně cítí, že je v pořádku takový, jaký je, a jako takový nepotřebuje neustále ujišťovat, že je hoden lásky. Je šťastný tady a teď a nevyhlíží své štěstí někde daleko v budoucnu...

Tak často slyšíme věty jako: "Až budu mít (... práci, auto, partnera ...), pak budu šťastný." Když tyto věci posléze získáme, zjistíme, že pocit štěstí se stále nedostavil, nebo byl jen přechodný. Je to tím, že už ani nevnímáme život, plynutí života v každodenní realitě. Naše myšlenky těkají od jedné věci k druhé a nikdy se nezastaví. Už si ani nemáme čas uvědomit, že to, co potřebujeme, nenajdeme nikde venku. Jen v nás, v našich srdcích, je klíč ke štěstí.

Ne vše, co je popsáno v knize, se dá plně aplikovat pro náš uspěchaný a od přírody zcela odtržený způsob života. Mezi yequánskými indiány však můžeme mnohé pochopit, mnohé se naučit a nechat se inspirovat pro výchovu svých vlastních dětí. Knihu bych vřele doporučila všem nastávajícím maminkám a každému, kdo chce lépe porozumět sobě samému, a kdo je schopen vidět, že směr, kterým se ubírá naše civilizace, je neudržitelný.

Knihu si můžete zakoupit i v našem knihkupectví.

Jean Liedloffová: Koncept kontinua (Knihkupectví Gnosis9.net)

Zdroj: http://www.slunovrat.eu

Naučte se užívat čas v praktických situacích - můžeme to nazývat "chronologickým časem" -,ale jakmile vyřešíte daný problém, okamžitě se soustřeďte na přítomný okamžik. Pak nebude docházet k hromadění "psychologického času", což je způsobeno vaším ztotožňováním se s minulostí a neustálým předjímáním budoucnosti. Chronologický čas se netýká jen plánování budoucích akcí. Zahrnuje také učení se z chyb minulosti a předvídání budoucnosti na základě fyzikálních a matematických zákonů. Avšak i v každodenním životě, kde se bez minulosti a budoucnosti nemůžeme obejít, zůstává nejdůležitějším faktorem přítomný okamžik.Všechny zkušenosti z minulosti lze uplatnit pouze v přítomném okamžiku. Jakékoli plánování a uskutečňování těchto plánů se odehrává v přítomném okamžiku.

Osvícený člověk je vždycky soustředěný především na přítomnost, aniž ztrácí okrajové vědomí času. Jinými slovy, takový člověk užívá chronologický čas, ale je osvobozen od psychologického času. Dávejte pozor, abyste z chronologického času nedělali nevědomě čas psychologický. Jestliže jste v minulosti udělali nějakou chybu a dnes se ji snažíte napravit, užíváte chronologický čas. Jestliže však o svých chybách stále jen přemýšlíte, pak se s nimi ztotožňujete a vytváříte si z nich falešné já, které je vždycky spojeno s psychologickým časem. Ulpívání na minulosti vytváří těžké břemeno psychologického času. Když si dáte nějaký cíl a snažíte se jej dosáhnout, užíváte chronologický čas. Uvědomujete si, kam směřujete, ale zároveň jste soustředěni na to, co děláte v přítomném okamžiku. Jakmile se soustředíte výhradně na svůj cíl, přestáváte vnímat přítomný okamžik. Přítomnost se stává jen nášlapným kamenem na cestě do budoucnosti a ztrácí svou hodnotu. Chronologický čas semění v čas psychologický.

Váš život přestává být dobrodružstvím, neboť vás žene nutkavá potřeba dosáhnout cíle. Necítíte vůni květin podél cesty a neuvědomujete si nádheru života, který se rozvíjí kolem vás, když žijete v přítomném okamžiku. Chápu svrchovanou důležitost přítomného okamžiku, ale nesouhlasím s názorem, ze čas je pouhá iluze. Když říkám, že "čas je iluze", nesnažím se učinit žádné filozofické prohlášení. Pouze vás upozorňuji na prostý fakt - fakt tak zjevný, že si jej ani nemusíte uvědomovat nebo jej můžete považovat za bezvýznamný. Jakmile si jej však plně uvědomíte, může to odstranit všechny vaše "problémy". Dovolte mi, abych to znovu opakoval:Přítomný okamžik je všechno, co máte. Váš život se nemůže odehrávat jindy než v přítomném okamžiku.

Eckhart Tolle

Největším nepřítelem jogína je zapomínání. Kdyby si pokročilejší žák zapamatoval jen polovinu pokynů a rad, které už někde přečetl, a praktikoval je, byl by patrně v poznání. Že v něm ještě zjevně není, je nejlepším důkazem jeho zapomnětlivosti.

Boží tvorba a milost jsou nepřetržité. Znamená to, že Bůh nás nejen trvale vytváří (myslí), ale že nám i nepřetržitě pomáhá k poznání. Dělá to dokonale. Nejen zevně svým vlastním zákonem karmy tj. karmickým vyrovnáváním, ale i vnitřně - tím, že nás vnitřně trvale přitahuje.

Prodléváme-li aspoň občas v klidu, pracujeme harmonicky s Bohem. Pokud se však stavíme proti božímu trendu egem a egoismem, můžeme pozorovat na svém vlastním osudu, že dřív nebo později přichazí utrpení. Pokročilejším dřív, méně pokročilým později. Pracujeme-li, tj. myslíme-li harmonicky v souladu Boží myslí, vzápětí přijde odměna ve formě klid, štěstí a spokojenosti.

Protože Boží vůle působí, a to vždy odstředivým směrem: ke klidu, blaženosti a míru, je spása lidské duše první věcí, resp. předním úkolem každého člověka. Je až trapné pozorovat, jak málo si tuto skutečnost lidé uvědomují. Jak jsou nepřetržitě zaměstnání vším možným: zábavou, sportem a nejvíc výdělečnou činností. A přece nic z toho není vlastní příčinou jejich disharmonie. Příčinou je názor: Jsem to já, kdo je činný. Kdybychom tento názor opustili a dovolili své mysli prodlévat v klidu jejího vlastního, neosobního jáství, a to zkoumáním sebe sama, nic by nám nemuselo překážet ani v meditacim ani při práci.

Naše mysl by mohla z malé části spočívat v Já (v brahma) a práce (se vším ostatním) by šla sama sebou.

Prodlévej v klidu, příteli, tak často, jak jen můžeš. Při práci i zábavě. Znal jsem několik mladých žáků jógy (sám jsem mezi ně kdysi patřil), kteří chodívali meditovat do kina. Byli jsme odevzdáni Bohu a spočivali v jeho vůli jako v kostele. I při detektivce. Obojí jde velmi dobře. Víra v Boha nás naučila, že je všudypřítomný. A skutečně byl, i v tom biografu. I teď tam ještě je, protože je všude. Zkus si to, příteli...

Prodlévej všude v klidu Já, kdekoliv - v biografu i u televize.

Nejrychleji a nejspolehlivěji se dostaneš do klidu, staneš-li se pozorovatelem svého vlastního života, všech svých myšlenek a citů, pocitů i vášní, příhod a událostí. Indiferentním pozorovatelem. Vše to (včetně tebe) je jedinou nerozbornou iluzorní jednotou. Ale jednota sama není iluzí. I to, co se nám jeví jako myšlenkové formy, je brahma. Postavení neosobního svědka je rychlou, i když zatím jen poloviční cestou k pravdě. (pozn. Tato dualita je v sahadža nirvikalpa samádhi překročena)

Tomáš, Eduard: 108 meditací

Zdroj: http://www.sebapoznanie.sk